„PAMATUJI SI, JAK JSME JEDNOU ŠLY S MATKOU PRO KLÍČE K TATÍNKOVI DO PRÁCE. ZABOUCHLY SE NÁM DVEŘE. KRÁČELY JSME PŘEKRÁSNOU KRAJINOU (ZELENÁ TRÁVA, KVETOUCÍ KEŘE, SVĚTLE MODRÉ NEBE). ZNIČEHONIC JSEM SE ZEPTALA MATKY: MAMI, ODKUD JSEM SE VZALA? ONA ODPOVĚDĚLA: NAŠLA JSEM TĚ POD KEŘEM RŮŽÍ. KOLEM NÁS BYLA TAKOVÁ KRÁSA, ŽE JSEM TOMU UVĚŘILA (TO BYLO V BELGII, V ANTVERPÁCH).“

Zřejmě nás uvěznili jako osoby neárijského původu (důvod přesně neznám). Nejprve jsme byli vězněni ve věznici gestapa, poté v koncentračním táboře Mechelen v Belgii. Pak nás rozdělili: Všechny muže a dospívající poslali do Buchenwaldu, ženy s dětmi do Ravensbrücku. V táboře jsem viděla matku pouze jednou, díky Belgičance paní Claire van den Boom. Z Ravensbrücku se matka už nevrátila, byla spálena v pecích krematoria koncentračního tábora. Zbavili ji všeho, nemá ani hrob. Zato otec přežil, našla jsem ho v Brazílii, v Sao Paulu. Od něho jsem se dozvěděla jen to málo, co jsem si sama nepamatovala z raného dětství.

Co by býval znamenal Ravensbrück pro mou matku, nemohu říci. Ale Ravensbrück zasáhl můj život jako nejstrašnější zbraň, která mě zbavila toho, co mi bylo nejdražší a co jsem nejvíc milovala. Osiřela jsem totiž v necelých pěti letech. Pokud si sama pamatuji, vždycky jsem žila s nadějí že najdu otce. A nebýt ženy z Ravensbrücku, nikdy bych ho nenašla. A také bych nikdy nepochopila, co je to obětavá láska lidí, kteří přežili peklo.

A právě Ravensbrück byl pro nás tím, co pojilo, blížilo a spřátelilo ty, kteří přežili. Tato láska je ta nejvyšší hodnota na světě, která existuje do konce, do poslední hodiny života.

 

Stella Nikiforova (Kugelman), vězeňkyně v Ravensbrücku, č. 25622
Rusko
Dcera paní Rozy Kugelman