„KDYŽ NĚMCI OBSADILI VARŠAVU, SKONČIL NORMÁLNÍ ŽIVOT. KAŽDÝ DEN MATKA SE STRACHEM ČEKALA NA TO, AŽ SE OTEC VRÁTÍ Z PRÁCE. DRŽELA MNE, MALOU HOLČIČKU A ŘÍKALA: URČITĚ SE VRÁTÍ, NEZŮSTANEME SAMY.”

V době Varšavského povstání Němci dobývali další a další čtvrtě, civilní obyvatelé byli vyháněni bez svého majetku, jejich domy byly bourány. Obyvatelé Varšavy (včetně matky, mě a otce) byli soustředěni do tranzitního tábora „Dulag 121“. Tam jsme byli několik dní, během nichž Němci vybírali lidi do transportů. Po několika dnech na cestě dorazili muži z našeho transportu do koncentračního tábora Neuengamme. Můj otec tam přišel o život už 8. 12. 1944. Ženy s dětmi byly odvezeny do Ravensbrücku a byly jsme umístěny do velkého stanu. Pobyt tam byl strašný, všechny ovládal strach z odloučení. Následně nás poslali s velkou skupinou žen s dětmi do práce v zemědělském hospodářství a následně v cihelně a cukrovaru, kde matky těžce pracovaly a byly bity.

V závěrečném období války v roce 1945, v čase pochodu smrti, prokázala má matka velkou odvahu a sílu a někde získala dětský kočárek a vezla mě, protože jsem nemohla chodit. Na konci dubna 1945 nás osvobodila americká armáda. Po skončení války jsme zůstali na území Německa ve střediscích vybudovaných Američany pro péči o válečné oběti. Do Polska jsme se vrátily v červenci 1946 po obdržení oficiální zprávy o smrti mého otce.

Na svou matku vzpomínám jako na neobyčejně statečnou, odvážnou, psychicky silnou, ale i velmi smutnou ženu. Přežily jsme pobyt v koncentračním táboře Ravensbrück, putování a pochod smrti jen díky silné vůli matky, která nepropadla zoufalství, ale věřila v svobodu a v boží ochranu.

Všechny zážitky z období války byly pro matku tragické – ztratila svého manžela a svůj majetek a sama se musela starat o dceru. Návrat do Polska byl hořký. Varšava v ruinách. Život jsme musely začínat od počátku, neměly jsme nic. Pomáhala nám vzdálená rodina a otcovi přátelé. Moje matka pracovala a potýkala se s obrovskými potížemi. Přesto mi vytvořila podmínky ke studiu a k založení rodiny. Nechtěla se vracet ve svých vzpomínkách do doby války.

 

Barbara Piotrowska
Polsko
Dcera paní Marty Stachowicz