Moje matka, Eva, se narodila v roce 1926 ve městě Velký Varadín (v maďarštině Nagyvarad) na severovýchodě Rumunska, v Transylvánii. V roce 1940 byla část Rumunska (severozápadní Transylvánie) včetně Velkého Varadína postoupena Maďarsku a navrácena až po válce. Moje matka a její příbuzní se tak nacházeli na maďarské půdě, když vstoupily v platnost antisemitské zákony. V roce 1941 bylo mému dědečkovi, profesorovi, zakázáno učit. Ve školách byl zaveden numerus clausus a na univerzitách numerus nullus. Od dubna 1944 byla vytvářena ghetta, a v květnu zahájeny transporty do Osvětimi, takzvanými vlaky smrti.

Přijela do Osvětimi i s rodinou 1. června 1944. Tam její matka, otec i sestra zahynuli. V srpnu 1944 byla transportována do Ravensbrücku a v září poslána na nucené práce do továrny v Altenburgu v Durynsku. V dubnu 1945 se fronta přiblížila a vězni byli evakuováni do Waldenburgu, kde byli osvobozeni americkým vojskem.

Tak byla moje matka se svou rodinou, jako všichni Židé ze severozápadní Transylvánie, deportována maďarskými úřady z Maďarska do tábora v Osvětimi.

Poté se shodou okolností na nějakou dobu ocitla v Ravensbrücku. Židé na rumunském území byli za války deportováni do táborů ve východní Evropě, blíže k Rusku (v Podněstří). Holocaust v Rumunsku se tedy vztahuje k tomu, co se stalo s těmito Židy, a ne k příběhům jako je ten mé rodiny. Příběh mé matky, která se dostala do Ravensbrücku ve věku sedmnácti let z Maďarska jako Židovka (a ne z důvodu politické činnosti), je neobvyklý a není spojován s Holocaustem v Rumunsku.

Moje matka se stala členkou Mezinárodního výboru Ravensbrück po opakovaných výzvách Charlotty Gruia, bývalé vězenkyně z Ravensbrück. Charlotta byla židovka, narozená také ve Velkém Varadíně, která však byla zatčena ve Francii, protože se tam zapojila do odboje. Její židovský původ tedy nehrál roli.

 

Lucia Spulber
Rumunsko
Dcera Evy Turcu