„MÁ MATKA ČASTO ŘÍKÁVALA, ŽE KDYBY NEBYLO JEJÍ MATKY, SE KTEROU BYLA PO CELOU DOBU V ZAJETÍ, TOTO PEKLO BY VE SVÝCH SEDMNÁCTI LETECH NEPŘEŽILA.“

Bratr mé matky byl jedním z partyzánů vlastenecké jednotky GAP (Gruppi di azione patriottica). Protože byla prozrazena tajná schůzka, Gestapo vtrhlo k nim domů a všechny je pozatýkali. Má matka a babička byly předvedeny na velitelství, kde byly vyslýchány, aniž by cokoli vyzradily, a poté byly převezeny do věznice Villa Andreini, následně do Ravensbrücku.

Po uzavření závodů Siemens se matka vrátila do hlavního tábora a v posledních dubnových dnech roku 1945 byla přinucena jít na pochod smrti. Po několika dnech ji zastihlo bombardování a společně se svou matkou a ostatními vězenkyněmi musely zalehnout k zemi. Díky tomu, že hned nevstaly, se jim podařilo zachránit a z pochodu uniknout. Poté se setkaly s ruskými vojáky, kteří je informovali o konci války a poradili jim, aby vyhledaly americké oddíly.

V utečeneckém táboře, který zřídili Američané, pak musely určitou dobu čekat, než je vlak transportoval do Itálie. Přijely do Bolzana a odtud dalším vlakem do Janova, kde žila teta mé matky, a konečně 25. října 1945 se dostaly do La Spezie.

Moje matka stále žije, má babička zemřela v 99 letech.

Pro mou matku, která do té doby žila spokojeným studentským životem, zajetí v Ravensbrücku představovalo násilné vytržení ze života. Bylo to, jako by najednou vstoupila do neznámého světa, ve kterém jí byly jedinou oporou její matka, od níž naštěstí nebyla nikdy oddělena, a Bianca a Bice Paganini, dívky ze stejného města, s kterými trávila většinu času v zajetí.

Zajetí v Ravensbrücku ji naplnilo pocitem nevinné oběti a této hořkosti v srdci se již nikdy nezbavila.

 

Ambra Laurenzi
Itálie
Dcera paní Mirelly Stanzione