„NESMÍRNÉ UTRPENÍ, KTERÉ MATKA VE SVÝCH MLADÝCH LETECH PROŽILA, POZNAMENALO CELÝ JEJÍ ŽIVOT. A TAKÉ CELÝ MŮJ ŽIVOT.”

Když německá armáda na jaře roku 1941 vtrhla do Jugoslávie, připojila se má matka k hnutí Národního osvobození. Během léta se stala členkou posádky Rašica, první organizované ozbrojené vojenské jednotky, která v září 1941 zranila místního policistu, kolaboranta okupačních sil. Německá armáda poté zaútočila na posádku Rašica. Matka byla společně se zbytkem zadržené posádky uvězněna. Podařilo se jí z cely uprchnout, byla ovšem během několika dní znovu zajata a uvězněna ve věznici v Begunje, kde byla kvůli vzpouře obžalována a odsouzena k trestu smrti. Z důvodu jejího mladistvého věku byl rozsudek smrti zrušen. Počátkem roku 1942 byla převezena do koncentračního tábora v Ravensbrücku.

Jako většina vězňů se má matka vrátila po osvobození domů pěšky a občas vlakem. Cesta domů zabrala měsíce. Když se vrátila, byla fyzicky a mentálně vyčerpána.

Jako dítěti se mi matka jevila jako nesmírně zarmoucená žena, která se usmívala jen zřídka. Nemohu si vzpomenout, že bychom si hrály, trávily společně rána nebo si povídaly. Své denní povinnosti vykonávala pečlivě, připravovala výtečná jídla, snažila se pro mě vše perfektně připravit. Byla emociálně vyčerpaná po všem tom trápení, které musela překonat. Nebyl čas pro zábavu ani radost. Sledovala jsem ji s nadšením, když seděla na posteli a oblékala se. Nerozuměla jsem jejímu hněvu a smutku, který měla v souvislosti se zprávami o válkách, ke kterým docházelo po celém světě. Jak jsem rostla, začala její bolest ustupovat. Pomalu si začala užívat života, nicméně nikdy nechtěla vzpomínat na roky strávené v Ravensbrücku.

Nikdy mi o dlouhých letech, které během mládí v táboře strávila, nevyprávěla. Pouze čas od času sdělila střípky – o zápachu, který pocházel z krematoria, když bylo v zimě bezvětří; o problémech se stravováním s dřevěnou lžící navzdory velkému hladu; o puchýřích, které pocházely od dřeváků; o dozorkyni, která ji uhodila do ucha, až na něj ohluchla; o mrazivě chladných větrech zuřících nad rovinami. Občas se setkala se svými bývalými spoluvězni. Jednou se zúčastnila setkání osob internovaných v koncentračních táborech. Vedlo to k návratu mnoha bezesných nocí a příliš velkému smutku, takže se již žádného dalšího setkání nezúčastnila.

 

Vanda Straka Vrhovnik
Slovinsko
Dcera Pavly Cedilnik