Předmluva

FACES OF EUROPE
Dcery vzpomínají na své matky – vězeňkyně koncentračního tábora v Ravensbrücku

75 let po skončení druhé světové války je naživu pouze několik málo pamětníků a pamětnic. Jsou to nyní dcery, synové, vnuci a vnučky, kdo se odkazem svých rodičů a prarodičů zabývají. Také v Mezinárodním výboru Ravensbrück, který byl založen v roce 1965, předaly bývalé vězeňkyně ženského koncentračního tábora štafetu vzpomínek do rukou druhé a třetí generace.

Ke generační výměně dochází v době, kdy je Evropa konfrontována s nově vzplanutým nacionalismem; nové dělicí čáry a vymezování hranic znepokojují a ztěžují dorozumění. Naproti tomu se chtějí Mezinárodní výbor Ravensbrück a Památník Ravensbrück zaměřit na společné body dějin, které spočívají v pronásledování v době národního socialismu, a vybídnout k dialogu mezi evropskými národy. V Ravensbrücku bylo uvězněno přibližně 120 000 žen. Pro tyto ženy, které byly persekuovány z rasových a politických důvodů, nebylo v Evropě dle nacistické ideologie žádné místo – v Ravensbrücku se tak nacházela „jiná Evropa“. Proces evropského porozumění je odpovědí na zkušenosti druhé světové války. Výbor, který se dodnes jednou ročně schází v jednom z evropských měst, byl v roce 1987 vyznamenán OSN jako „posel míru“.

Od jeho založení byly ve výboru zastoupeny přeživší z koncentračního tábora Ravensbrück. Dnes jejich dcery, jeden syn, vnučky a sympatizantky. Ve výboru jsou aktivně zastoupeny tři přeživší, z toho dvě byly jako děti deportovány do Ravensbrücku se svými matkami a jedna se v Ravensbrücku narodila. Myšlenka společné výstavy výboru a Památníku vznikla během výročního zasedání Výboru v květnu 2019 v italské Gorizii. Zobrazeny jsou velké portréty matek, babiček a přítelkyň, dnešních členek a členů výboru z třinácti zemí. Snímky Rosy Kugelman a Anny Burger, které během uvěznění přišly o život, pocházejí z doby před zatčením. Ostatní portréty pocházejí z pozdních 40. let a brzkých 50. let 20. století. Dcery, jeden syn, vnučky a přítelkyně tyto fotografie komentují. Proč snímky těchto žen právě z poválečné doby? Dnešní mladí lidé poznali přeživší nacistických táborů především jako příjemné starší lidi, kteří jim ve školách, muzeích či památnících poskytovali informace o svých zkušenostech. Známy jsou fotografie z osvobození táborů, na kterých jsou vězni k vidění většinou vyhublí a v pruhovaném oblečení, ostříhaní dohola. Ženy byly v táborech připraveny o svou důstojnost. Především střihání vlasů vnímaly všechny jako velký šok a ztrátu svého ženství. Fotografie z koncentračních a vyhlazovacích táborů dnes ukazují absolutně nejnižší bod dějin civilizace. Skutečnost, že po osvobození přeživší hledali nový začátek – většinou po svém návratu do běžného života a svého okolí, které se o dějiny příliš nezajímalo, nebo po emigraci do cizí země – neukazují žádné z veřejně známých fotografií.

Ve východní Evropě srovnal Wehrmacht města a vesnice se zemí. Ti jedinci, kteří Ravensbrück přežili, se vrátili zpět do zničeného světa. Vězení v koncentračním táboře představovalo zpočátku ukončenou kapitolu života, o které se téměř nemluvilo. Dívky a ženy se snažily nechat své extrémní zkušenosti pokud možno rychle za sebou tak, že zahájily nový normální život. Mnoho z nich se vdalo. Z tohoto pohledu lze portrétové fotografie, které nechaly tyto ženy vyhotovit několik let po osvobození, vnímat jako znak výhry. Zvládly jsme to! Stopy prožitého utrpení již nelze téměř vidět, přišly jsme do nové doby.

„Znovu jsem se narodila, vstávám z mrtvých, nechávám utrpení za sebou (…), spím normálně, jím chleba, piju plnými doušky vodu a mám v noci těžké sny o táboru v Ravensbrücku, který mi ukradl mládí,“ cituje Hanna Nowakowska svou matku Janinu, která se vrátila do zničené Varšavy. O těžkých snech a životních potížích v poválečné době vypovídají fotografie méně. V textech dětí, vnoučat a přítelkyň těchto žen, které uvádíme vedle fotografií v doprovodných sešitech, však lze zjistit o to více: mnoho matek a babiček vedlo po návratu do vlasti život plný tvrdé práce a strádání. „Ačkoliv by bývala ráda studovala, začala týden po návratu pracovat. Musela živit matku a nejmladší sestru,“ píše Šárka Kadlecová o své české babičce. „Museli jsme začít od nuly, neměly jsme vůbec nic“, vzpomíná si Barbara Piotrowska, která byla společně se svou matkou deportována do Ravensbrücku z Varšavy: „Moje matka pracovala a musela bojovat s velkými problémy. Přesto vytvořila podmínky k tomu, abych mohla studovat a založit rodinu.“ Některé dcery zmiňují také psychické bolesti, které jejich matky měly, jako například Vanda Straka Vrhovnik ze Slovinska. Jako dítěti se jí zdála její matka „neskutečně zarmoucená žena“, která „se pouze výjimečně smála. (…). Byla po celém tom utrpení, které musela překonat, emocionálně vyčerpaná.“ A o Sofje Iwanowně Schkatule, která se narodila na Krymu, píše Natalia Timofeeva, že musela stejně jako ostatní „svůj hněv a zlost“ přemoct silou vůle a vnitřně utlumit.

Kromě vzpomínek na prožité utrpení znamenal „Ravensbück“ pro mnoho přeživších ovšem také něco jiného. Mnoho z nich poznalo v ženském koncentračním táboře, ve kterém byly uvězněny osoby z více než 30 zemí, výjimečné ženy, nové způsoby myšlení a především solidaritu. Přátelství byla udržována přes hranice. Na jejich základě mohl být vybudován Mezinárodní výbor Ravensbrück. „Přátelská Evropa“ byla pro tyto ženy samozřejmostí. Mnoho z nich se v poválečné době angažovalo politicky, bojovaly za sociální spravedlnost a za práva žen. „Někdo, kdo je jiného názoru než ty, může být lepší než ty“, cituje Margarita Catalá svou španělskou matku Neus Catalá Pallejà. A Anne Cordier poznamenává, že její francouzská matka své děti „nikdy v rámci výchovy nepodněcovala k nenávisti vůči Němcům.“

V rámci výstavy jsou k vidění portréty bývalých vězeňkyň z ženského koncentračního tábora v Ravensbrücku z České republiky, Norska, Itálie, Maďarska, Francie, Španělska, Rakouska, Německa, Ruska, Polska, Ukrajiny, Nizozemí a Slovinska. Takto se země jmenují dnes. Ve skutečnosti tyto země však během dlouhého 20. století v této podobě dlouho neexistovaly, a proto nebylo vždy jednoduché představit národnost žen. Abychom jmenovali dva příklady: Rosa Kugelman se narodila v roce 1904 ve Smarhonu u Vilniusu, který v tu dobu patřil Rusku, od roku 1918 poté Sovětskému svazu, od roku 1921 Polsku, po skončení druhé světové války opět Sovětskému svazu a od roku 1991 Bělorusku. Pavla Cedilnik se narodila v roce 1925 v Gamelnje u Lublaně. V tu dobu patřila tato obec ke Království Jugoslávie, které se od roku 1945 stalo lidovou republikou. Od roku 1991 leží toto místo ve Slovinsku. Rozhodli jsme se proto uvést vedle jmen vyobrazených osob pouze místo narození. Aktuální názvy zemí jsou připojeny ke jménům autorek a autora textů.

Výstava bude zahájena v neděli, 19. dubna 2020 v Památníku Ravensbrücku u příležitosti 75. výročí osvobození tohoto ženského koncentračního tábora. Je koncipována jako putovní a bude od podzimu roku 2020 představena v různých evropských městech. Tato výstava bude sloužit jako fórum pro různé vzdělávací a diskuzní formáty k tematickým oblastem národně socialistické persekuce a společné Evropy.

Srdečně děkujeme všem členkám a členům Mezinárodního výboru Ravensbück za poskytnutí fotografií matek, babiček a přítelkyň, jakož i za písemné komentáře ke snímkům. Děkujeme mezinárodnímu týmu odpovědnému za výstavu – Šárce Kadlecové, Kateřině Kočkové a Stefanu Osciatkovi z Prahy, Jeanine Bochat z Bad Schandau i Rüdigeru Hahnovi a Brittě Pawelke z Památníku Ravensbrück za jejich vynikající práci na vytváření výstavy. Kanceláři Interlingua z Prahy děkujeme za vynikající překlady tohoto projektu do šesti jazyků. V neposlední řadě děkujeme zmocněnci pro kulturu a média Spolkové republiky Německo a Spolkové zemi Braniborsko za velkorysou finanční podporu této výstavy.

Dr. Insa Eschebach
ředitelka Památníku Ravensbrück
Nadace Brandenburgische Gedenkstätten

Ambra Laurenzi
prezidentka Mezinárodního výboru Ravensbück